Bory šumí. Nerušit! | Téma | Lidovky.cz

Potřebuje česká hymna aktualizovat? Hučící vody nebo jara květ v sadě – má to ještě obyvatelům České republiky, zvláště těm mladším, co říci?

Rakouská ombudsmanka tvrdí, že tamní hymna je zastaralá. Nelíbí se jí například verš „země polí, země katedrál, země kladiv“ – prý už nijak nepromlouvá k dnešnímu člověku obklopenému informačními technologiemi. A už vůbec se jí nelíbí, že někteří Rakušané upřednostňují tradiční, genderově nevyváženou verzi s veršem „vlast jsi velkých synů“ – v roce 2011 se do něj inkorporovaly ještě „dcery“, ale ne všem je pozměněný verš po chuti.

O změnu hymny usilují rovněž Švýcaři: Schweizerpsalm (Švýcarský žalm) je prý příliš náboženský a text těžce zapamatovatelný. Podle několik let starého průzkumu dokáže odrecitovat první sloku ani ne třetina Švýcarů.

Obě skladby jsou přitom oficiálními hymnami jen několik desetiletí. Rakouská od roku 1947, švýcarská po mnoha peripetiích formálně od roku 1981. Proti nim je česká hymna Kde domov můj? vlastně stálice. Nebylo by vhodné se zamyslet i nad její úpravou?

Výjimečná trvanlivost

Tato debata, jakkoli překvapivá, se čas od času vynořuje. Když Milan Uhde vzpomínal na rozpad Československa, chápal i rozdělení státu jako šanci pro novou hymnu: „Byl jsem přítelem radikálního řešení. Hymna se mi nelíbí. Zatímco jiní mají bojovné písně, česká hymna je žebráckou písní, která se doprošuje.“ Ostatně ani v roce 1918 neměla píseň z divadelní hry jen příznivce. Hudební publicista Jiří Černý připomínal před časem v Hospodářských novinách lakonický povzdech prezidenta Masaryka: „Nemožné jsou obě obsahem (míněna česká i slovenská část hymny – poznámka redakce).“

Ani dnes není hymna kritiky ušetřena. Na internetu lze najít například apel novináře Jana Zieglera Česká hymna je hrozná, změňme ji. Argumenty? Je to pomalá, unylá píseň s kýčovitým textem.

Je příznačné, že žádný režim ani státní uspořádání v bouřlivém dvacátém století neshledaly dost důvodů, aby českou hymnu změnily

Naposledy přispěl do debaty časopis Týden. Citoval třeba (vážně míněnou?) námitku písničkáře Jiřího Dědečka, pozastavujícího se nad veršem „zemský ráj to na pohled“. Ráj, nebo skládka? ptá se Dědeček. Jenže historie české hymny svědčí o výjimečné trvanlivosti jejích složek. Je příznačné, že žádný režim ani státní uspořádání v bouřlivém dvacátém století neshledaly dost důvodů, aby ji změnily. Na rozdíl od zmíněného Rakouska a Švýcarska, ale dříve též Německa, Španělska, či například i Íránu, kde se měnila hned několikrát (naposledy v roce 1990 po smrti ajatolláha Chomejního).

Sto osmdesát let poté, co píseň Kde domov můj? zazněla poprvé, podnikla ČESKÁ POZICE malý dotazovací průzkum mezi odborníky. Ani jediná odpověď nesvědčí pro jakékoli změny.

Hlavně korektně

Hymny se mění často v závislosti na tom, jak vznikaly. Některé spontánně – z populárních písní či bojových pochodů, což je i český případ a jistá výhoda. Spontánní, takříkajíc organicky srostlá s „tělem“ národa, je třeba hymna francouzská, ale i polská – Mazurek Dąbrowskiego, tradiční píseň, která vznikla v roce 1797 mezi polskými jednotkami v cizině, doufajícími, že napomohou polskému znovuzrození.

Anebo se hymny rodí na zelené louce – na zakázku. Tak vznikla třeba sovětská hymna uprostřed druhé světové války (do té doby byla hymnou SSSR Internacionála), hymna kosovská nebo řada hymen afrických států ustavených v souvislosti s procesem dekolonizace. A samozřejmě hymny panovnické.

Hymny psané na zakázku se mění častěji; jsou totiž z podstaty náchylnější dobové politizaci, zatímco takový „jara květ“ bude politicky korektní vždy

Mění se sice oba typy hymen, ty psané na zakázku ale častěji; jsou totiž z podstaty náchylnější dobové politizaci, zatímco takový „jara květ“ bude politicky korektní vždy.

Zvláštní kategorií – na pomezí organičnosti a politické zakázky – jsou hymny, s nimiž nikdo na začátku natrvalo nepočítal, ale zdomácněly – typicky čínská skladba Pochod dobrovolníků. Číňané ji dokonce nejprve oficiálně nazvali Prozatímní státní hymna, ale přečkala i šedesátá a sedmdesátá léta, kdy někteří čínští mocní tlačili na její nahrazení skladbou opěvující Mao Ce-tunga Východ je rudý.

Některé hymny zůstávají částečně z politických důvodů beze slov. Již zmíněná kosovská, aby byla korektní, a ne antisrbská. Z příbuzných důvodů také hymna španělská nebo hymna bosenská.

Autoři-naplaveniny

Za povšimnutí stojí, že autoři hymen vůbec nemusejí být „čistokrevnými“ potomky prastarých vlastenců. Úspěšným profesionálem přes hymny se stal například uruguayský básník Francisco Acuña de Figueroa, jenž sepsal text hymny nejen pro Uruguay, ale i pro Paraguay. Mimochodem, hudbu uruguayské hymny zkomponoval rodilý Maďar Francisco José Debali (původně Ferenc József Debály), který sotva ovládal jazyk – přestěhoval se do Uruguaye v roce 1938 a už za sedm let se jeho skladba stala hymnou.

Kritizovaný text rakouské hymny zase pochází od básnířky s chorvatskými kořeny Pauly von Predanovičové, která vyhrála po druhé světové válce vypsanou soutěž. Slova nigerijské hymny sepsal v roce 1960 Brit, který zrovna pobýval v Nigérii…

Asi nejslavnějším příkladem drobných proměn je hymna Spojeného království God Save the King anebo Queen – podle toho, kdo právě sedí na trůnu

Asi nejslavnějším příkladem drobných proměn je hymna Spojeného království God Save the Kinganebo Queen – podle toho, kdo právě sedí na trůnu. Naopak velké peripetie potkaly skladbu Josefa Haydna z roku 1797 Kaiserlied, hymnu císařského Rakouska, v níž bylo proměnlivé jméno opěvovaného císaře a s každým panovníkem se měnila poslední sloka, která se týkala přímo jeho osoby. V české jazykové verzi je známá jako Zachovej nám Hospodine.

Haydnovu hudbu si však osvojilo Německo, zatímco Rakousko po rozpadu monarchie změnilo hymnu hned třikrát. (Při druhé změně se dokonce nakrátko vrátilo k Haydnově skladbě.) Německá verze Das Lied der Deutschen (text je už z roku 1841) má tři sloky, dnes se ale zpívá už jen ta třetí. Spolková republika tuto sloku schválila jako text hymny v roce 1952; Deutschland, Deutschland über alles – těmito verši začínala sloka první – byla po válce zakázána.

Česká hymna změnám zdárně uniká. Vznikla spontánně. Neopěvuje kladiva ani katedrály. Genderově nekorektní „mezi Čechy domov můj“ je až součástí druhé sloky, která jako hymna uzákoněna není. Je prosta aktuálních politických motivů a hudba odkazuje k období klasicismu. „Držák“. Pro některé občany pravidelně vyvstává leda úskalí, že začíná otázkou, navíc plačtivou. To je skutečně unikum. Traduje se výrok Pavla Landovského: Co to je za hymnu, když se v ní ptáte, kde bydlíte.

Mozartova stopa

„Neměnit!“ říká hudební skladatel Vladimír Franz. „Máme pěknou hymnu, umělecky zvládnutou, srovnejte si ji s jinými – třeba s tou americkou, nenápaditou. Naše hymna je organická, připomíná mi příjemný biedermeier. Proč všechno bořit? Postavíte na Hradčanech obchodní centrum?“

Obviňovat Františka Škroupa z plagiátorství by však bylo sporné. Osud Mozartovy partitury byl trochu zamotaný.

Že třeba ty šumějící bory jsou klišé, které je rozeseto doslova po celé dobové literatuře? Franz: „A co má být? Jasně, bory šuměly v té době každému, byl to dobový idiom, a vůbec ne jediný, jen si všimněte třeba slova dahlia – jiřina. Tu najdete tehdy také všude.“

Vypůjčený, respektive již dříve zpracovaný motiv lze nalézt i v hudební složce: část nápěvu je jedním z témat druhé věty Koncertantní symfonie Es dur pro hoboj, klarinet, fagot a lesní roh, K297 b, Wolfganga Amadea Mozarta, jež vznikla půl století před Fidlovačkou.

Obviňovat Františka Škroupa z plagiátorství by však bylo sporné. Osud Mozartovy partitury byl trochu zamotaný. Má se za to, jak například uvádějí stránky Symfonického orchestru Českého rozhlasu, že notový zápis symfonie, kterou Mozart zkomponoval v Paříži roku 1778, se nadlouho ztratil: „Teprve v roce 1869 se podařilo najít kopii skladby, která byla verifikována jako autentický opis Mozartova původního rukopisu.“ Podobnost nápěvu je ale tak zjevná, že hudebník a dirigent Josef Krček neměl před časem v rozhlase problém dokonce prohlásit: „Tyl napsal slova, to je jasné, ale ta melodie je opravdu Mozart.“

Stopy velikánů v české národní hymně.

Takže máme hymnu od Mozarta? Podobné výpůjčky nebyly tehdy výjimečné, sám Mozart navíc do svých děl přijímal motivy lidových písní, naopak jeho motivy často zlidověly, či byly přebírány jinými skladateli. Zůstaňme u tradice, že skladba je dílem Josefa Kajetána Tyla a Františka Škroupa, jež zazněla jako píseň slepého žebráka Mareše ve hře Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka, vzešla z uměleckého prostředí obrozenecké doby a postupně získala na popularitě.

„Obrozenecký patos v naší společnosti stále přetrvává a hymna takové city povzbuzuje,“ říká Jiří Kopecký z katedry muzikologie Filozofické fakulty univerzity v Olomouci. „První sloku zná každý, nepůsobí zastarale už díky tomu, že poměrně neutrálně opěvuje přírodní krásy.“ Navíc: „Škroupova melodie dávno nezní v originální podobě, moderní instrumentace zní dnešnímu uchu normálně.“

Původní orchestrace byla intimní, podobala se belcantovým áriím, plně odpovídala době, kdy vznikla. Dnešní podoba je pompéznější, působí reprezentativně, hraje se rychleji a v jiné tónině.

Původní orchestrace byla intimní, podobala se belcantovým áriím (viz třeba tvorba Vincenza Belliniho), plně odpovídala době, kdy vznikla. Dnešní podoba je pompéznější, působí reprezentativně, hraje se rychleji a v jiné tónině (Česká filharmonie upřednostňuje namísto původní tóniny E dur o půl tónu nižší Es dur). Z hlediska funkce jsou úpravy pochopitelné: „Těžko by fungovalo přehrání hymny masám v interpretaci jednoho zpěváka, doprovázeného jedním houslistou a klavíristou,“ poznamenává Kopecký.

I bez ohledu na mozartovskou linku však může pro někoho být kontroverzní otázka, nakolik je česká hymna opravdu česká. Možná překvapí, že text Kde domov můj? nezapře strukturální podobnost s Goethovou tesknou básní o Itálii Kennst du das Land wo die Zitronen blühn, až se zdá, že je parafrází. Úryvek z Goetha v jednom z dohledatelných překladů: „Znáš onu zem, kde citrón rozkvétá, / v tmě listů oranž barvu zlata má, / hrá větřík, jenž z blankytu se zdvih, / ční vavřín hrd, list myrty čeká tich / Ó řekni, znáš? V tu krásnou zem, / ach v zem tu, můj miláčku, mne vem“).

Zemský ráj to pro všechny

Ani vágní obrazy „bory šumí“, „voda hučí“, „v sadě skví se jara květ“ českou zemi nijak nekonkretizují. Jak uvádí v Písni písní národu českého Josef Václav Šmejkal, bez potíží by bylo možné píseň přiřknout Moravě („země česká – zem moravská“), ale i Slezsku a vlastně jakékoli středoevropské zemi.

Ostatně za první republiky byla česká část hymny oficiálně trojjazyčná: uzákoněna byla i německá a maďarská verze textu, neoficiálně existovala i slovenská. V německé verzi stálo „Böhmen ist mein Heimatland“. Maďarská už ale nese zajímavou disproporci, „zem“ československého Maďara je Československo: „Csehszlovák föld a hazám“. To už je politizující zásah. Česká verze však zůstává po celou dobu existence nedotčena.

Nadčasovost a jistá nadnárodnost textu vyrůstá již z dramatické situace, jak ji Tyl vystavěl ve své hře

Nadčasovost a jistá nadnárodnost textu vyrůstá již z dramatické situace, jak ji Tyl vystavěl ve své hře. Pokud píseň zpívá slepý žebrák, člověk v nejobtížnější situaci existenční a sociální, zní přirozeně jeho úvodní znejistělá a znejišťující otázka. Svou zemi slepec nejprve realisticky slyší – ono hučení vod i šumění borů, jakmile si ale představí vnitřním zrakem jara květ, stává se pro něj ideální krajinou. Mystickou a nekonkrétní zemí – rájem. A ráj musí být nekonkrétní, vlastně antinacionalistický, byť krásný (je ale nutně odlišný od reality země Čechů).

Spisovatel, literární vědec a kritik Vladimír Macura ve Znamení zrodu upozorňuje na přirozený nadnárodní kontext. Kde domov můj? Josefa Kajetána Tyla nebyla ojedinělým dílem inspirovaným Němci. Takový Jan Nepomuk Štěpánek (1783–1844) s parafrázemi německých děl neměl žádný problém. Jeho Alina aneb Praha v jiném dílu světa (1825) je k nerozeznání podobná německému Aline oder Wien in einem Andersen Weltteile od Adolfa Bäuerleho – pravda, až na záměnu reálií.

Kde Nepomuk opěvuje Prahu a českou zemi: „Když krásné české háje, / když vlast ještě spatřím svou; / rozkošné ty české ráje / protýkané Moldavou“, tam Bäuerle o tři roky dříve opěvuje Vídeň (volně přeloženo): „Ještě jednou chci vidět krásnou krajinu, svůj domov, ještě jednou chci stát na sluncem ozářeném břehu našeho Dunaje!“

Ironicky by se dalo říci, že Tylův slepý houslista pateticky promlouvající zaměnitelnými slovy o české zemi je tak trochu věčně bloudící germanofilní poutník s příchutí italských citronů

Na české hymně, Hradčanech naší hudby, je tak možná nejzajímavější, jak blízko má k německému prostředí, k němectví – vůči němuž se obrozenečtí umělci a intelektuálové devatenáctého století vymezovali, když konstruovali českou národní myšlenku. K prostředí, vůči němuž se vymezujeme dodnes (vzpomeňme na to, jak silně působil „sudetoněmecký“ argument v prezidentské kampani).

Ironicky by se dalo říci, že Tylův slepý houslista pateticky promlouvající zaměnitelnými slovy o české zemi je tak trochu věčně bloudící germanofilní poutník s příchutí italských citronů. Mluví však česky, a tak opěvuje ideální českou zemi, ne německou, ne italskou nebo jakoukoli jinou – všechny jsou ale zaměnitelné, protože ráj je jenom jeden.

Vyprázdněná a naplněná

Obecným problémem hymen, a tady jsme u otázky jejich smyslu, je, že symbolizují cosi, co prochází obrovskou krizí; spolu s dalšími státními symboly měla poskytovat konkrétní skupině vědomí celku, společenství, národa, jednoho lidu.

Teoretik nacionalismu Benedict Anderson hovoří o národech jako o imagined communities (představovaná společenství). Ačkoli většinu členů svého národa nepoznáte, představujete si, že s nimi tvoříte jedno společenství. K tomuto představování si, k víře v tuto představu ale něco podstatného potřebujete, představa nevznikne jen tak: oporou jsou třeba národní média, obecně uznávané osobnosti, ale i určité symboly, třeba vlajka nebo právě hymna. A odtud setrvale se navracející úvahy o případné aktualizaci.

V případě české hymny se nejeví jako téma. Tři názory český politologů k věci:

Pavel Barša: „Co si myslí jistá, spíš antikolektivistická, antinacionalistická část společnosti, nemusí být všechno. Pravda, hymna je, obzvlášť pro mladé, trochu daleko, ale všimněte si, co se dělo, když zemřel Václav Havel.“

Miroslav Mareš: „Vždy narazíte na tu více, tu méně intelektuální hospodské úvahy, ale s hymnou problémy nejsou. Sice už pro řadu lidí nemá význam, jaký měla třeba ještě v polovině dvacátého století, ale jistá míra akceptace tu stále je, do současnosti stále patří.“

Milan Znoj: „Národní kultura se udržuje národními mýty, a když není co zpívat a co vyprávět, je konec. Česká hymna se ale zpívá a lidé se drží kolem ramen.“

Z genealogie oné písně bychom mohli přijmout, že němectví je přirozeným souputníkem češství…

Brilantní postřeh poskytl šéfredaktor revue Střední Evropa Rudolf Kučera: „Hymna je vyprázdněným symbolem, který nám stále má co říci.“ Protimluv v těch pár slovech? Možná, odkazuje ale k myšlence, že symbol působí, jelikož jsme za téměř dvě století existence písně Kde domov můj? měli až příliš mnoho příležitostí nabít si jej vlastními pocity a prožitky.

A vlastně zbývá ještě něco podstatnějšího: z genealogie oné písně bychom mohli přijmout, že němectví je přirozeným souputníkem češství, že v prostoru, který jsme sdíleli, jsme se vzájemně obohacovali a inspirovali. Bylo by to sice paradoxní, ale možná nejlepší možné završení. Příště už by třeba nefungovala antiněmecká prezidentská kampaň…

Rakouská hymna: Dcery se prosadily, ale…

S hymnami není žádná legrace. V Rakousku se o změně textu své národní písně dohadovali desetiletí. Jádrem sporu byla zejména formulace, že je alpská republika zemí „velkých synů“ – tedy jen mužů, nikoli žen. Celá věc se zdánlivě vyřešila před dvěma lety, kdy byly z rozhodnutí parlamentu „dcery“ do textu přidány. Povedlo se to dokonce tak, že nová slova s melodií připisovanou Johannu Holzerovi celkem ladí. Vášně ale zatím neutichly, jak se ukázalo letos v létě.

Ministryně pod palbou

Nový spor začal tím, že populární zpěvák Andreas Gabalier zazpíval při červnovém Grand Prix Formule 1 v rakouském Spielbergu hymnu v původní verzi, bez nové „ženské“ komponenty. To si nenechala líbit ministryně pro vzdělání a ženy Gabriele Heinischová-Hoseková. Na svůj facebookový profil pověsila fotografii, na níž ukazuje spornou pasáž v novém textu hymny, s dovětkem „malá pomůcka ve smyslu celoživotního vzdělávání pro Andrease Gabaliera“. A přidala nezbytný kyselý smajlík.

To, co se rozpoutalo poté, zaskočilo bezpochyby nejen dotyčnou ministryni. Diskuse pod jejím příspěvkem se během pouhých 24 hodin zaplnila více než čtrnácti tisíci komentáři. A ne zrovna slušnými.

Spolupracovnice ministryně Heinischové-Hosekové se prý zapotily už jen při mazání explicitních výhrůžek smrtí a nejhorších vulgarit. Několik tisíc „lajků“ pod příspěvkem pak zaniklo ve všeobecné vřavě.

Záležitost vzápětí pronikla až do nejvyšších pater rakouské politiky. Útoky na ministryni odsoudil i prezident Heinz Fischer, který je označil za znepokojivou a zcela nepřípustnou formu agrese. Příznačné je, že pod článkem, který jeho vyjádření shrnul v internetové verzi deníku Die Presse, musela být diskuse rovnou smazána.

Rozpolcená společnost

Vyhrocený spor o pár slov v národní hymně ilustruje, do jaké míry je moderní společnost v otázce rovnoprávnosti žen rozpolcená. Vedle intelektuálů, kteří do detailů promýšlejí koncepci „gender mainstreamingu“ a zabývají se odbouráváním stereotypů v našem myšlení a řeči, nadále existuje velmi početná skupina těch, pro něž jsou národní symboly a tradiční společenské role zkrátka nedotknutelné.

A nemusejí to nutně být zrovna voliči populistické FPÖ. Pro prosazení „dcer“ do textu hymny se před lety musely proti svým stranickým kolegům tajně spiknout s konkurencí i pokrokovější lidovecké političky…

Pikantním detailem je přitom fakt, že autorkou slov rakouské hymny Země hor, země řek je žena – spisovatelka s chorvatskými kořeny Paula Preradovičová. V roce 1946, kdy text o „synech“ Rakouska a krásách své země sepisovala, ji asi ani ve snu nenapadlo, jakou diskusi po pár desetiletích vyvolá. Vložili se do ní dokonce i její dědici, kteří požadovali, aby sporné sloky zůstaly v původním znění.

Se svou žalobou proti poprockové star Christině Stürmerové, která píseň v novém znění nazpívala ještě před uzákoněním změn, však před soudem neuspěli.

Dle jeho verdiktu nová slova původní text nedeformují, ani nepozměňují jeho smysl. Kromě parlamentu je tak posvětil i nezávislý soud. Ale další pasáže budou možná následovat – hymnu považuje jako celek za zastaralou například ombudsmanka Gertrude Brineková.

Zdroj: http://ceskapozice.lidovky.cz/bory-sumi-nerusit-03f-/tema.aspx?c=A141008_151511_pozice-tema_kasa

Švýcarská hymna: Zatuchlá, nábožná, zastaralá…

Zdá se, že mají všechno: vysoké hory a hluboká jezera, přesné hodinky a výbornou čokoládu, kulturní rozmanitost a přímou demokracii. Co by Švýcarům mohlo scházet? Odpověď je pro stát zakládající si na své výlučnosti a historické tradici překvapivá: postrádají skutečnou národní hymnu.

A tak se ji snaží nově „vyrobit“. Iniciativy se ujala Švýcarská obecně prospěšná společnost (SGG), která se od počátku 19. století věnuje rozvoji zdravotnictví, školství a sociálních služeb. Mimo jiné spravuje pověstnou louku Rütli, na níž měl díky legendární spojenecké přísaze zástupců tří prakantonů vzniknout zárodek dnešního Švýcarska. Podle představitelů SGG neodpovídá dnešní hymna požadavkům nové doby a její slova jsou zastaralá. A tak vypsali veřejnou soutěž, do níž mohli umělci do konce června posílat své návrhy na její nové znění.

Celkem se jich do uzávěrky sešlo 208. Podle Lukase Niederbergera z SGG pojal každý účastník výzvu po svém. Část autorů jen napsala nová slova k současné melodii, někteří vytvořili její lehce pozměněnou variaci a jiní zkomponovali zcela nové hudební kusy. Míra odlišnosti od originálu přitom nerozhoduje: „Důležité je, aby se nová melodie všem lidem dobře zpívala,“ shrnul pro Lidové noviny Niederberger.

Žalm už nestačí

Právě to, že si Švýcaři svoji současnou hymnu málokdy pobrukují, je jedním z hlavních argumentů jejích odpůrců – rádi připomínají několik let starý průzkum, podle kterého umí byť jen první sloku národní písně zazpívat méně než třetina Švýcarů. Mnoho lidí vnímá text nejen jako těžce zapamatovatelný, ale i příliš religiózní a nabubřelý.

Německý deník Süddeutsche Zeitung švýcarskou hymnu před nedávnem charakterizoval slovy, že je „směsí kostelní písně a zpráv o počasí“. Že se v souvislosti se švýcarskou hymnou často hovoří o náboženství, není náhoda. Její nápěv zkomponoval skladatel a cisterciácký mnich Alberik Zwyssig v roce 1835 skutečně proto, aby zněl v kostele.

Teprve o šest let později byla píseň doplněna o patriotický text Leonharda Widmera a dodnes se o ní běžně mluví jako o „žalmu“. Do bojovné písně typu francouzské Marseillaisy, která tak dobře zní na barikádách či sportovních stadionech, má tedy skutečně velmi daleko.

Není divu, že „žalm“ měl dlouhou dobu vážnou konkurenci v podobě písně Voláš mě, vlasti, jejíž slova složil básník Johann Rudolf Wyss na melodii anglické hymny Bože, ochraňuj královnu. Její zásadní nevýhodou bylo, že si ji při mezinárodních událostech posluchači s originálem často pletli. Po dlouhých debatách tak Švýcaři nejprve neoficiálně (v roce 1961) a o dvacet let i formálně stvrdili, že jejich jedinou hymnou bude nadále skladba Alberika Zwyssiga.

Hlasy kritiků tím ale neutichly. Čas od času se vždy ozval nějaký poslanec, organizace či skupina občanů, že by hymnu bylo třeba minimálně přizpůsobit nové době. Vlády na nápady reagovaly spíše zdrženlivě, zdálo se totiž, že by výběrem nové hymny mohly více ztratit než získat.

Ani současný kabinet se při probíhající iniciativě neangažuje. Do dění by měl zasáhnout až na jejím úplném konci, v příštím nebo přespříštím roce – poté, co odborná porota vybere deset nejlepších návrhů a veřejnost následně po internetu, telefonu a SMS zvolí vítězného kandidáta. Až poté se rozhodne, zda nejúspěšnější skladba získá i podporu vlády, parlamentu a případně i většiny občanů v referendu.

Vznikne hit?

Zda a jak by se nová hymna schvalovala, se zatím neví. Někteří zákonodárci mají trochu strach z úrovně veřejného vkusu. Například Peter Keller z SVP se v médiích nechal slyšet, že pokud bude výběr písně jen na občanech, vyjde z toho skladba, která bude směsí produkce letošního vítěze pěvecké soutěže Eurovision Conchity Wurst a švýcarského DJ Boba. Jiní Švýcaři rovnou považují celou soutěž za „přiblblou castingovou show“.

I Lukas Niederberger z SGG přiznává, že na projekt lidé reagují různě: „Změna textu hymny z roku 1841 se setkává s velkým porozuměním, skutečně mnoho lidí ale emocionálně visí na současné melodii a chtějí ji změnit pouze tehdy, pokud nový nápěv bude o mnoho lepší.“

Na to, jak se účastníci veřejné soutěže s nelehkým úkolem popasovali, si budou Švýcaři muset počkat do podzimu, kdy asi třicetičlenná odborná porota vybere deset nejlepších návrhů. Aby to nebylo až tak jednoduché, bude je poté nutno přeložit do všech čtyř oficiálních švýcarských jazyků…

Vznikne hit, který chytne všechny občany za srdce? Píseň, jež bude lidem vhánět slzy do očí a budou si ji notovat i malé děti? Chorál, který bude nahlas znít zaplněnými stadiony, s textem odrážejícím moderní tvář Švýcarska?

To je zatím ve hvězdách, o kterých se tklivě zpívá v tolik kritizovaném „žalmu“.

Zdroj: http://ceskapozice.lidovky.cz/bory-sumi-nerusit-03f-/tema.aspx?c=A141008_151511_pozice-tema_kasa

Zdroj: http://ceskapozice.lidovky.cz/bory-sumi-nerusit-03f-/tema.aspx?c=A141008_151511_pozice-tema_kasa

 

Advertisements