Lze být v postfaktické době solidním politikem?

19. 12. 2016 | 09:35
Přečteno 4437 krát
Jak může v době, kdy hodnotou je emoce, přežít politik s opravdovými hodnotami?

Rok 2016 byl výrazný především dvěma světovými volbami, které dopadly proti očekávání optimistických volebních průzkumů a které ukazují, jak moc se mění způsoby voličského rozhodování. Byli jsme svědky vítězství Donalda Trumpa a BREXITu.

Nejen ony ukazují, že jsme vstoupili do postfaktické doby. V komplikující se postmoderní nabídce pravdy jednoduše volíme nevybrat si žádnou. Znalosti souvislostí přestávají být důležité, hodnotou se stává pouhá emoce. Na základě té se rozhodujeme. Zavíráme se do virtuálních komor sociálních sítí, ve kterých nám chytré algoritmy vrací pouze ty zprávy, s jejichž obsahem jsme dříve souhlasili: Vlastní digitální ozvěnu vnímáme jako potvrzení reality. V takovém světě máme vždycky pravdu, ať je jakákoli.

To je vodou na mlýn novému typu populistů, kteří elicitováním emocí nebo poukázáním na jejich „viníky“ získávají dostatek lajků, pomocí nichž šplhají do volených funkcí. Oxford Dictionary zvolil termín „post-truth“ slovem roku 2016.

Jak může v době, kdy hodnotou je emoce, přežít politik s opravdovými hodnotami? Může stále vyhrát volby, aniž by se musel stát hodnotovým agnostikem, pro kterého jsou fakta jen rekvizity pro příští bonmot?

NENIČME STROJE, NEBEROU NÁM PRÁCI

Možná ano. Pokud ovšem nebude naivní. Svět, jaký je, nemůžeme odmítnout. Proti negativním aspektům modernity, jako byly neetické pracovní podmínky či ekologické škody, nebylo možné politicky bojovat bojkotem jejího symbolu: novin. Podobně nemůže být cesta k odlišnému oslovení postfaktického voliče jiná než skvělým užíváním hlavních prostředků postfakticity: sociálních sítí, zkratky, emocí, pobavení.

Nedávno jsem o postfaktické době hovořil na DVTV. Jeden můj kamarád namítl, že i tento rozhovor byl příliš zjednodušující, na povrchu… Samozřejmě, musel být, má-li oslovit širší publikum. Nemůžeme se vynořit z aspektů doby, kterou žijeme, a postavit se mimo ně, abychom je proměnili. Rizika postfakticity musíme umět vysvětlovat také postfakticky. Jinak si nás posluchač nevšimne. Ovšem nesmíme zůstávat pouze na této úrovni. A tím se odlišíme.

Solidní politik musí umět užívat nástroje své doby a pomocí nich ukazovat také na rizika absolutizace těchto nástrojů. Na počátku 20. století vyvolala Wellsova rozhlasová hra „Válka světů“ paniku nevídaných rozměrů: Posluchači se domnívali, že skutečně dochází k okupaci Marťany. Dnes se smějeme, protože chápeme podstatu tradičních médií. Chápeme, že ne vždy odrážejí realitu. Totéž potřebujeme pochopit i u nových médií.

Nemůžeme přenechat sociální sítě a moderní formy infotainmentu (informování pobavením) těm, kteří využívají jejich negativního efektu k vlastnímu prospěchu. Je nutno znát způsoby, jakými díky nim volič (čtenář, žák, klient) prožívá svět, abychom ho mohli zaujmout, a vést za tyto způsoby omezeného prožívání. Je tedy nutné umět voliče také pobavit. Problém je ale zůstat jen u pobavení. Je nutné umět být stručný. Problém je nemít nic víc.

POSTFAKTICKÝ RŮST ZEVNITŘ

Chce-li politik zůstat solidní i v postfaktické době, musí si především uvědomit, že solidní neznamená nudný, ale pevný. Pevný neznamená rigidní, ale hodnotově orientovaný. Hodnotově orientovaný neznamená bigotní, ale citlivý k problémům světa. Citlivý k problémům světa neznamená populistický, ale lidský. Lidskost neznamená pragmatiku moci bez iluzí, ale chápání politiky jako nesnadné realizace vzájemné zodpovědnosti. Dostaneme-li se až sem, pak se emoce, krátkost i pobavení stávají našimi spojenci. Nemusíme se jich bát.

Třeba tak, jak nám ukazuje papež František. Ten je vtipný, nekonformní, zhusta využívá sociální sítě, umí být anti-establishmentovou hlavou největšího známého establishmentu. Je výborný v public relations, vytváří skvělé obrazy a hesla, které nejsou floskulemi.

Přesto mu bude málokdo vyčítat nedostatek hodnot, bezprostřednosti, odvahy, radikální otevřenosti i hloubky, tedy konstituentů jakékoli pevnosti. Umí oslovit postfaktického člověka, a přitom nebýt pouhým bavičem.

Jezuité, mezi něž František patří, úspěšně napříč epochami i světadíly aplikují umění trans-formovat posluchače jeho vlastním jazykem, pochopením uvnitř jeho vlastní (individuální i společenské) kultury, setkáním uprostřed této vztaženosti, nikoli mimo ni. Kdo bude chtít voliče nové doby zaujmout, aniž by se kompromitoval postfaktickým populismem, bude se toto umění muset naučit také. Otázka po proměně voličů se tím stává také otázkou po proměně politiků. Asi ne poprvé, ani naposledy.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s